Hannoverský kůň

Historie

Pozůstatky tohoto chovu – kočároví koně, sloužili při britských královských ceremoniálech za vlády Jiřího I., a pak až do časů Jiřího V. V roce 1714, když se Jiří, kurfiřt hannoverský, stal Jiřím I. Anglickým, se začali do Celle dovážet tehdejší "plnokrevníci", aby zlepšili exteriér domácího hannoverského chovu. Původně zde bylo 13 černých holštýnů, vytvářejících základ chovu, kteří měli převládající vliv v hřebčinci i pro příštích 30 let. Později došlo k dalšímu dovozu plnokrevníků. Tak vznikl lehčí a mnohem pohyblivější kůň, dostatečně vhodný jak pro lehkou zápřež, tak pro práci pod sedlem, přesto ještě dosti silný pro většinu prací na poli. Ke konci 18. století bylo ve stavu sto hřebců. Mezi nimi, a to k zušlechťování populace, byli též hřebci východopruští, andaluští a frederiksborští.

Během napoleonských válek byl chov téměř zničen. Když se hřebčinec v roce 1816 obnovoval, vrátilo se do Meklenburska z evakuovaných hřebců pouze 30.

Charakteristika

Hannoverští koně se velmi důkladně šlechtí pro jejich vyrovnanou, poslušnou povahu a spolehlivost. Jsou to proslulí drezurní koně s výjimečným talentem, zajišťující jejich uplatnění na mezinárodní úrovni, projevují se také jako skokani.

Moderní hannoverán měří v kohoutku 160–175 cm. Má výbornou stavbu těla a pozoruhodně korektní chody. Je atletický a pružný, chody jsou prostorné, ploché, takže vysoká akce, která byla typická pro kočárového hannoverského koně, vymizela. Koně jsou mnohem ušlechtilejší než jejich předchůdci díky pokračujícímu vlivu plnokrevníků.