Klamné zdání
V cyklu článků Hádej, koho jsem dnes potkal na Klamovce? jsme se rozhodli vám představit zajímavé osobnosti, které na Klamovce můžete potkat. Tentokrát bychom vám rádi představili akademického sochaře Pavla Míku. Na Klamovce vede taoistická cvičení a svým klidem pozitivně působí na všechny okolo. Zajímá vás, jak se k nám dostal? A co s ním máme společného? Jeho následující vlastní slova vám to krásně objasní.
Před více jak třiceti lety mne v suterénním ateliéru jednoho činžovního domu v pražských Vršovicích navštívil sen, kterým zatím stále žiji. V pěti patrech nade mnou tam bydlela spousta lidí a jejich stížnosti na mé hlučné sochařské manýry byly na denním pořádku. Totální depresi té doby mi narušil právě až jasnozřivý sen o zahradním domečku v kouzelném parku, kde jsem mohl žít v rytmu čtyř ročních období a dělat právě to, co jsem chtěl. Kupodivu do měsíce mi zavolal kamarád, ať s ním zajedu na periferii do Košíř, že mi tam ukáže něco, co by mne mohlo inspirovat. Když mne pak v parku Klamovka dovedl před chátrající ruinu bývalého zámeckého skleníku, skrytou v okolní náletové zeleni, podlomila se mi kolena. „Je to jen klamné zdání nebo tady na mne čeká můj vábný sen?“
Nebudu popisovat následné martýrium se všemi vrcholy i pády, vydalo by to na knížku. Důležité bylo, že jsem měl vizi, která mne vedla. Spřízněnou duši jsem našel hned na místě. Když se sousední usedlost začala měnit na hudební a mládežnický klub, vše na triku tam měl skvělý mladý muž se širokým srdcem, bezprostřední hudební nadšenec, Ing. Ludvík Skočdopole. Se svojí reprezentativní figurou krále reggae a neutuchajícím entuziasmem spojeným s neokázalou praktičností dokázal všemu a všem mnohokrát pomoci, mně zřejmě nejvíce.
Za chápavé podpory vedení Klubu Klamovka se mi pak zvolna podařilo zrekonstruovat skleník a vytvořit z něj sochařský a restaurátorský ateliér, do kterého jsem se později i sám trvale nastěhoval. Tato atypická stavba i místo, kde je usazena do terénu, mají specifický charakter mimoběžně bezčasého prostoru, který jsem se snažil respektovat a podpořit. Ale čas a změny nelze zastavit ani zde. Jedna etapa místní historie končí a nová se otevírá. Proto už méně pracuji a více si všímám lidí v parku a dění okolo. Okolní výstavba se zvolna zahušťuje, dopravní provoz den ze dne sílí a dopravní hluk jako by už nikdy nekončil. V parku ubývá ptáků a přibývá psů. Kudy jdu, tudy jdu, batolí se tu děti, puberťáci kouří, co se dá, a dospělí směřují buď vzhůru na pivo, či dolů na tramvaj a do práce. Cítím, že ruch sílí, dochází k probuzení, sen zvolna končí. Co s tím? Nastává čas popojít dál, postavit se opět všemu čelem a získat novou vizi.
To přeji i vám.
doc. Pavel Míka, akad. sochař