Výtvarný projev je věcí sebedůvěry

Nejdůležitější myšlenkou ve výtvarné pedagogice je důraz na upřednostňování procesu před výsledkem.

Výtvarný projev je z velké části věcí sebedůvěry. Je třeba otevřít tvůrčí možnosti každého dítěte a s laskavostí umožnit experimentovat s prostorem, tvary, barvami i liniemi. Stále zbytečně nehodnotit, a pokud možno dětem do jejich tvorby vůbec nezasahovat. Do prací by se mělo vstupovat pouze radou. Jakmile začneme zasahovat příliš, děti přestanou svá „díla“ považovat za svá. V lepším případě se stáhnou do sebe, v horším případě se zatvrdí a přestanou malovat, kreslit a mnohdy přestanou tvořit úplně. Uvěří-li ale svým schopnostem, nápadům, dovednostem a výtvarné intuici, budou moci tvořit spontánně, odvážně a se zaujetím.

Čtěte také: Mami chci být muzikantem

Můžeme dětem nabídnout výtvarné hry, jejichž výsledky jsou vždy originální, a už to značně posílí jejich radost a sebedůvěru. Na častou otázku „Je ten můj obrázek hezkej?“ odpovím vždy: „Je tvůj, tys ho vytvořila a to je důležité. Kdyby tebe nebylo, nevznikl by.“ Tato odpověď dokáže zázraky. Děti této myšlence rády uvěří, a zmírní se tak jejich případná kritičnost k sobě samým. Jsou i děti, které nerady mluví o tom, co nakreslily. Nechtějí mluvit o tom, co znamená jejich „obrázek“, o tom, co i s velkou péčí vytvořily. A i tohle je potřeba za každou cenu respektovat. Nenutíme nikdy a k ničemu, co dítě nepřijme za své. Důležité je, že hra, nápad a dobrá motivace vede děti k tomu, že mohou tvořit.

Vysvětlujeme dětem, že není dobře, není špatně, je jen jejich dílo. Další myšlenka, jež by měla provázet naší práci, je, že barva není špína. A ostatně základní tvořivost je jen jedna.

Dále je třeba zdůraznit, že v takto nízkém věku nejsou děti výtvarně nadané či nenadané, jsou jen ty, které mají možnost spontánně tvořit, a ty, kterým tuto možnost nepřipravíme.

Autor: Dáša Chladová